Příběh bílé kočičky, co si nás včera v noci našla

Zítra to bude rok co jsem nechala uspat svého milovaného dalmatina Trustyho, dodnes mi moc chybí a poslední dny na něj hodně myslím a bulím i teď . Bylo to nejtěžší  rozhodnutí  v mém životě a přestože jsem měla hodně zvířectva doma už jako dítě, on byl téměř  15 let mým věrným parťákem a vztah jsem k němu měla jiný. Slíbila jsme mu , že ho nenechám padnout a budu bojovat a bojovala víc jak rok  , kdy často to bylo na lidské síly, Okolí nechápalo, že jsem schopná uklízet dům ve dne v noci, pořád dokola ale dlužila jsem mu to . Ještě večer před tím osudným dnem jsem ležela v posteli  a říkala , že mu to nikdy neudělám,  abych ho nechala utratit.  Ráno,  když jsem ho viděla  ležet v kuchyni v tom o čem se mi tu nechce ani psát , už  více jak po sté,  ty jeho nešťastné oči a vyhublé tělo, pochopila jsem,  že on chce něco jiného než já , sebrala všechnu svou sílu a držela ho v náručí do poslední chvilky. Jen proto , že mi strašně chyběl a chybí jsem začala šít , našla andělky a to byla první věc po jeho smrti , co mi učarovala. Když děti usnuly, tak místo smutnění jsem začala tvořit. Byl by rád...

  Včera v noci, když šel manžel na terasu za balkonovými dveřmi přešlapovala úplně celá bílá kočička , přes mé protesty se jí snažil trochu vyhnat, ale prostě se nedala , čekala tam na schůdku u balkonu , tak jak to dělával právě Trusty. Manžel není zrovna milovník zvířat a koček už vůbec, Oponovala jsem že to je právě v těhle dnech nějaké znamení a že se o kočičku musíme postarat , a né jí vyhnat i proto že je sněhově bílá jako byl Trusty. Asi jsem na stará kolena už blázen, můj syn řekl , že to je Trusty, jen se znovu narodil jako kočka a že se taky mohl narodit jako jelen....tak abych byla ráda, že je kočka. Noc strávila na houpačce v peřině co jsme tam větrala, než jí dám vyprat a celý dnešní den tráví v truhlíku za oknem je trochu od hlíny protože se tam občas hraboší, moje mamka jí tam dala Trustyho kobereček . Je tááák hubená, vyhrabala na zahradě žížalu a to i přes to , že jsem jí veřer nakrájela notnou dávku pečeného kuřete . Domů jí zatím pustit nemůžu mám malou Terezku a člověk neví co může mít za nemoci . Myslela jsem, že se třeba nají a půjde dál po svém jak to kočky dělávají, ale leží na okně a spí, je přítulná a mazlivá a čeká a čeká.... doufám že už u nás zůstane...